Dálky

Já zapálil jsem z cigaret svých poslední do světel dálničních,

pak stopoval tam za nadjezdem, přešlapoval v botách mrazivých,

v pět nebo možná před šestou pak svezení mi nabíd' náklaďák,

já řidiči se omlouval, že nevypadám jako ranní pták.

Tou náladou tak ranní, jak snad nikdy ještě předtím, padal sníh

a z přijímače palubního písní proud až k pláči veselých,

jak stokrát kniha přečtená v tom sedadle jsem připadal si já,

jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává.

®: Hrou náhod, jak to bývá, hledám stále hvězdy nad sebou,

co v kapsách tulák mívá, promění za lásku ztracenou,

snad každou dobou denní napořád teď připadám si já

jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává.

Ten vůz měl barvu havraní, a proto snad já větřil neštěstí,

a šofér jak noc nemluvný měl v temných očích tíhu starostí,

a cesta v dáli sevřená jak konečná se zdála očím mým,

já chystal se být rozumný a s díky říct: tak tady vystoupím.

Pak pod patou já ucítil zas nekonečný asfaltový pás

a všímal jsem si okolí, však nejvíc věcí stále skrytých v nás,

jak slunce, které zapadá, v těch končinách jsem připadal si já,

jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává.

®:

jak nepotřebné závaží všech lidí, které člověk potkává...